na Blog.cz

Ach, jsou to již čtyři roky, co jsem se rozhodla vést si denní záznamy svých myšlenek a činů, zachovat svědectví o svých pokrocích na poli poznání, aby snad jednou jiní ctižádostiví důstojníci mohli na těchto stránkách hledat poučení. Je stále mou světlou nadějí, že jednou bude mít tento deník své místo vedle Napoleonových válečných deníků a Pamětí Julia Caesara. Do té doby hawk.

A to by bylo pro dnešek všechno, přátelé, nashledanou za 3 měsíce u další nic neříkající relace z rybí žumpy se těší její jediná obyvtelka.

Já jsem prostě nejak zapomněla, jak se to dělá, aby měl člověk koule ty srance, co mu padaj z huby, zveřejnit.

(Trochu rýma, trochu kašel, trochu kurděje a náznak třiceti odlišnejch psychóz)

...

Nikdy ti to neřeknu

ale cítím

jak se to usazuje

docela pomalu

v konečcích prstů

bojím se, že to tak zůstane napořád,

že tohle je ta tíha,

která mi trhá uši u tašek

černá a kyselá krev, jež zatemňuje zrak

(bejt tak za hranicí zraku...)

a již je nutno

hltat až k zalknutí

"Bližší košile než kabát."

se nutně musí jevit iracionální

vezmeme-li v potaz

že s příchodem zimy

v košili zmrzneme.

Snad mi to Prevel promine, že jsem mu ukradla trochu černý a kyselý krve. Mám ji schovanou vzadu v mrazáku, v krabičce vod Ramy a vytáhnu ji vždycky, když není vidět obloha. A snad i Bětčin táta, o kterým nic jínýho nevím.

Jenom tak.

Protože bez nich bych byla dávno pod drnem.

Díky.

Vono se za tu dobu ani nic moc nestalo.

A co se stalo, nechce bejt psaný.
A co se nestalo do deníku nepatří.

Přičemž je hranice obýho dost nejasná.

(Vítej, patose, do roka budeš předvolán coby svědek toho bestiálního zločinu na sebeúctě, kterym tenhle blog bez pochyby je)

Solipsi vrčej upoutaný vprostřed rozhoupanejch skal.

(Vždyť jsem si to zakázala!)

"No to si musíte vybrat."

(...et ne pas avoir peur de montrer l´os
et perdre la viande en passant...)

"Nevadilo by ti, kdybych se za tebe modlila?"

Já... nevím.

Korea.

Dotkla jsem se vypracovanýho třiašedesátiletýho prsního svalu Iggyho Popa. Můžu teď pokojně zemřít. Byl mokrej a studenej.

Skelný voči a kouř. Stojim frontu na burčák a řikám si, že tak to má snad všecko bejt.

Snad jo.

...

Tři roky, no, tu ze sebe dělám blbce. Tak teda všecko nevimco. Pescaderío. Dneska přede mnou ve vlaku seděla holčička, asi tak stará jako můj blog, co lízala lízátko a pokaždý, když se na ni maminka nedívala, to lízátko votřela vo sedačku a strčila zase do pusy. Hehe. 

Na Smíchovskym nádraží byl ten metalista, co vypadá jako já s bradkou. Někdy se ho snad zeptám, jestli si mu taky připadá, že vypadám jako von bez bradky. 

Chce se mi spát. 

Film v kině,

pak na Kampu

najdu tam křídy

skoro na kaši

tak jima na chodník nakreslim hrabáče

(co jinýho taky)

než ho déšť stačí rozmáčet

přikreslim eště mraky

že jako prší

na něj dvakrát tolik

co na mě.

Film v kině

směrem vod Aera 

se běží vždycky líp

metro je prázdný

pak Lennon na stěně

mrkne v šeru

"Zmrtvejchvstát? Ještě ne!

...a na mír seru."

ještěže za chvíli zmizí

pod nánosem barvy

všech, co chtěj taky něco říct.

Film v kině

něco vo něm

"dámská dekadence"

píšou

chtěla bych mít muže

co mi dá klíč

vod třináctý komnaty

a přitom může

oplést mě tenaty

co na tom, že je to kýč

co na tom, že se to nerýmuje

to já ne, to Ginsberg.

Film v kině

vlastně mi trochu vadí

jak na mě ta ženská dycky kouká

že si kupuju jen jeden lístek

stíny do šesti let zdrama. 

(z ukňučenýho rybího deníku, 20.10. 2010)