Těžké kulturyčno

29. února 2008 v 16:53 | rybička |  rybička si stěžuje
To jsem se zase někam přihlásila...

Tentokrát to byl klub mladého diváka. Vypadalo to dobře: Za ve srovnání s normálem slušnou částku můžete v průběhu roku shlédnout šest různých představení ve vybraných divadlech. Ono by to vlastně také dobré bylo... Ovšem jen pod podmínkou, že si nebudete říkat Rybička... Ano, už možná tušíte: Pro zbytek světa docela nevinná návštěva divadla se změnila v bitvu o přežití.
Začalo to už odpoledne, které jsem celé prokecala s kamarádkami, a přípravám na odchod do divadla věnovala až posledních deset minut. To se ukázalo být osudovou chybou už v okamžiku, Když jsem si měla obléknout nějaké přijatelné svršky. Ukázalo se totiž, že ve svém šatníku prostě nejsem schopná najít nějaké černé tričko. V zápalu boje s časem mě napadla spásná myšlenka: Vrhla jsem se ke koši se špinavým prádlem a úplně ze spoda vylovila nějkou černou látku. Bohužel, jak jsem později zjistila, zase tak spásná ta myšlenka nebyla, neboť těsně před zabouchnutím dveří od domu jsem si všimla, že přesně uprostřed se skví obrovský flek, pokusila jsem se ho (neúspěšně) zamaskovat mamčiným bílím šátkem, ale stejně, když jsem o přestávce vyšla ze sálu, lidé po mě tak zvláštně pokukovali.
Dobrá. Problém číslo jedna byl tedy vyřešen. Byl tu však nový: Problém číslo dva atj.: Čas. Prostě jsem tak nějak špatně odhadla, jak dlouhá bude cesta do divadla, a když jsem byla v půlce, měla jsem asi patnáctiminutový časový skluz, který jsem po té zoufale doháněla zběsilým sprintem přes náměstí.
A pochopitelně bych to nebyla ani já, kdyby se nedostavil ještě problém číslo tři: A to jest divný chlápek v modré bundě, který mě při běhu z metra chytil za rameno. Vyškubla jsem se, a běžela dál... On za mnou... tak jsem se zastavila, načež mi došlo, že ono individum je vlastně revizor, který mi právě před obličejem zběsile mává odznakem, a který si můj běh vyložil jako pokus o únik ze spárů zákona (to zní zajímavě).
Teprve, když jsem dorazila na místo, zjistila jsem, že je ve skutečnosti o deset minut méně, než jsem si myslela... No nevadí, jak se říká: Sportem ku zdraví.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 slepejška slepejška | 29. února 2008 v 17:33 | Reagovat

chudáčku...a to sem si rikala jak tezkej mam zivot:)

2 Yumi Yumi | Web | 3. března 2008 v 17:33 | Reagovat

Zamaskovala jsi to dobře, to já doma zapomněla umýt ty skvrny od oběda. Ale měla jsem svetr, snad to zakryl. Snad.

Takže možná ti lidé poklukovali po mně =)

3 Kleopatra Kleopatra | Web | 4. března 2008 v 16:34 | Reagovat

No prostě asi pokukovali po vás obou. :-D

4 Babsi † Babsi † | E-mail | Web | 13. září 2009 v 12:01 | Reagovat

Ahoj. Jenom bych ti chtěla doporučit, že jak máš ve volitelném boxu písničku Lithium,tak ta zní vždycky líp na live nahrávkách. (Nejlíp na nahrávce z 31. 10. '91... :) Jestli chceš, tak ti jí pošlu.

5 Babsi † Babsi † | E-mail | Web | 13. září 2009 v 12:01 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama