Listopad 2010

Vnější šance vnitřní sekrece

29. listopadu 2010 v 17:07 | Riba

"To je jak z ruskýho filmu." řek školník, jeden ze školníků, dvou (asi), který od sebe nepoznám, logicky, když jsou jednovaječný. Dvojčata (asi). 
"...ale když se hraje bigibít..." odpověděl vrátnej, co vypadá jako Lennon (nevypadá, ale je vidět, že by rád, nosí kulatý brejle a dlouhý háro, a protože se směje a nezapisuje pozdní příchody, tak mu to studenti přejou a řikaj mu Johne.). A všichni měli radost, že dokud se hraje bigbít, je všecko v cajku.
Všude je bílo, a tam u nás je to osmdesátinásobná krása, já, vim, že je to šprtský a nudný, ale stejně je to krása, všechny ty bílý střechy a chodníky, než to ty Vietnamci a Rusáci a vyžraný germánský baby zase udusaj a bude z toho hnusná hnědá sračka, co tak zůstane až do března. Tak tejden nad tim budu juchat a pak zas budu nadávat - a Tarsan na to svinstvo, a snad zas nebudem běžkovat mezi turistama jak... Tarsani. No budem, žejo. 

Úzkost zužuje 
nevelkou šíři ulic,
už teď chodí se
jako po provaze.
Ani jezevcům se nepodaří
vylézt ze zůžených děr.
Stále spořejší proudy dechu
úzkost zužuje.
řek Zábrana.

"Stačí si to zapamatovat a nezapomenete to." řek náš fyzikář.

Víte jaký je jediný písmeno prasečí abecedy?
Chró.

Zlomila jsem asi srdce prodavači rukavic.

Čtyřletý chlapec zemřel po pádu z druhého patra mezi pitbully.

23. listopadu 2010 v 19:01 | Riba
"To by se hodilo do ňákýho diktátu, "pitbulli uhnuli"..." 

Mladé maďarské husy

5. listopadu 2010 v 19:48 | Riba
Naturalismu vytýkám, že do literarury vtělil materialismus, že glorifikoval demokracii umění!

Bota je pán.

1. listopadu 2010 v 18:05 | RIBA
Toho už jsem si všimla, že čim dospělejší a uvědomělejší člověk, tim menší má záhlaví.
Tak mam teď taky malý, tenký a k tomu úplně černý záhlaví, abych jako byla dospělá a uvědomělá. Navíc tam mám pravoúhlý boží oko, to, že jsem matematicky zdatná, a slovní hříčku ukradenou z nějakýho cizího stripu, že nejsem žádnej jazykovej nýmand. Haha.

Dostala jsem pravou Campebellovu rajskou a slepičí! A taky Slashe a čtvrtdolar. Mam ho v portmonce se svou šťastnou librou. Jsem jediná, komu připadaj George Washington a Alžběta druhá hrozně podobný? (Chápejte: voba maj zvlněný háro a jsou z profilu na zadní straně mince)

"Proč chodíš večer na Kampu? Dyť tam sou samý úchylové!"
"..."

Jsou mý tři dny. Můj helouvín. Můj jdu-dát-kytku-na-anetin-pomníček-že-ta-eletrika-přejela-ji-a-ne-mě den. A mý dušičky. "To při tobě stáli všichni svatý, že tě to nerozmázlo!" Dyť, kdy jindy by taky měli, žejo. 

Být přirozený, to je ta pravá póza. Dokonce ta nejprotivnější, kterou znám. (Oscar Wildů)

Nejde mi otevřít piksla s višněma, pročež se vztekám až nakonec zjistím, že to nejsou višně, ale VIŠŇOVÁááááá marmeláááááda. To bych úplně mohla říct, že nade mnou ňákej Amen Užky Apír drží vochranou ruku. Nojo, ale to bych nesměla myslet na všechny ty malý židáčky s nafouknutejma bříškama a postřílený mladý kluky. Vo tom Goethe napsal moc pěknej kus, Prométheus se to menuje. A to to přitom tehdy byla eště těžká pohoda, to se tomu nebeskýmu daddymu eště dalo věřit. 
Zas žvanim a prdlajs tomu rozumim. Asi jako když si pletu ruský básníky s partyzánama.

...a eště pikčr (je pohoršující!)

Péčko